Kdybych jen věděl, jak daleko je odemě k Tobě.

Únor 2010

Pandořina skříňka.

18. února 2010 v 14:12 | Wanillka ♥ |  !! °About Wanille° !!
  Pandóra - (latinsky Pandora) byla v řecké mytologii manželkou Titána Epiméthea. 
Je známá především tím, že přinesla světu zlo a utrpení. Byla matkou Pyrrhy,
která později s manželem Deukaliónem založila po potopě světa nový lidský rod.

Když Prométheus dal lidem oheň, ukradený bohům, lidé se od něho naučili různá řemesla i umění a žili šťastně, až se to bohům přestávalo líbit. Nejvyšší bůh Zeus proto nařídil, aby Héfaistos, božský kovář, vytvořil z hlíny a vody dívku, jejíž kráse nikdo neodolá. Bohové jí dali jméno Pandóra, to znamená "Obdarovaná všemi dary" a dali ji bohaté a velkorysé dary - bohyně Athéna ji naučila ženským pracím, Afrodíté jí vdechla milostnou touhu, Hermés ji obdaroval svůdností, lstí a lží, jiní bohové jí propůjčili krásu, líbeznost a svůdnost.

Mezi dary byly však i takové, kterých se bohové pro jejich zhoubnost rádi zbavili. Všechny dary byly dobře uzavřeny v pevné skříňce. Bůh Hermés ji dovedl na zem a nabízel ji za ženu Prométheovi, ten však odmítl. I svého bratra Epiméthea varoval, aby nebral všechno, co bohové dávají. Ale Epimétheus neposlechl a vzal si ji za ženu.

Netrvalo dlouho a Pandóra splnila příkaz bohů: otevřela skříňku (buď proto, že ji k tomu Epimétheus přiměl, nebo z vlastní zvědavosti); všechny ty bědy, svízele a nemoci se rozletěly do světa. Pandóra víko skříňky rychle zavřela, ale to už v ní na samém dně zůstala jedině naděje.

  Odkaz tohoto mýtu přetrvává do dnešních časů - Pandořina skříňka  zůstává symbolem zhoubného daru a uvolněného zla.

KOLÉBKA ŽIVOTA.



   

× Příchod síly.

2. února 2010 v 18:07 | Wanillka ♥ |  !! °About Wanille° !!
Přišla a v zápětí odešla. Tak rychle.

Takže poslední dny je mi vážně divně. Nevím čím to je. Nevím, co to způsobuje. Nevím naprosto nic. Jenom pořád měnící se nálady. Stavy úzkosti, beznaděje, deprese. Potom najednou hrozný štěstí smích. Haha no, to je fuk. Akorád sem pořád nepochopila, jak sem se podívala v jednu situaci na jeden okamžik. A vážně mi to bylo jedno. A dokonce sem si to ani neuvědomovala, ani teď. Možná to tak má být. Možná se něco ve mě změnilo. Každopádně to není negativní pocit. Spíš naopak, že sem zase šla o pár kroků dál. Nakonec si ani nechci připouštět něco negativního. Nechci si připustit, že bych snad do toho znova spadla, NE. Ani nespadnu. Jsem si jistá. Protože já to nakonec stejně zvládnu, "Je odolný vůči ránám osudu". Třeba to zas tak velká rána nebyla (haha). Lžu sama sobě. Jaké to překvapení. Tak teď, když už můžu všechno. Nechci nic, ale proč? Sama nevím. Sere mě to. A to dost. Chtěla bych to už nějak utnout na ten stav, kdy mi bude všechno jedno. Jako v tu chvíli. Ideální. Vždyť je to už tak dlouho. A pořád .. nic. Past, propadlina, tma. Nemusí to tak být, ale asi by mělo. Nejspíš jo. A třeba je tohle to, co potřebuju. Třeba je tohle, to pravé. A třeba taky ne. Vím, co je špatný. Vím, co je dobrý. Ale sama sobě poradit neumím. A to se znám nejlíp. Proč nechávím po sobě žít rány? ,,Jak mi bylo krásně? Promiň, už jsem zapoměl." Každej svýho štěstí strůjce.


Nevadí mi, co vidíte. Nevadí mi, co slyšíte. Vím, že nikdy nemůže být někdo, kdo bude vypadat jako ty. Kdo bude stejný, jako Ty. Nevadí mi, co říkáš. Vím, že jsem nikdy nebyl(a) falešný(á). Jako Někdo, kdo by mohl znít jako Ty. Kdo by mohl vypadat, jako Ty.

Nakonec to není zas až tak zlý, jak to vypadá!